Tato fyzika je také zabalena ve vašem foťáku, konkrétně jeho samotném srdci - snímacím čipu. Co ví o čipu každý je to, že má nějaké megapixely. Dvanáctimegapixelový foťák má rozlišení dvanáct milionů bodů, což znamená, že výsledný obrázek bude mít rozlišení třeba 4000x3000 bodů (zrcadlovky obvykle používají spíše poměr 3:2 než 4:3, fotka z D90 má 4288x2848 bodů - ano, úplně přesně to nevychází).
No dobře, to je výsledek, ale kde se vezme? Jak čip vyhodnotí vstupující světlo a vyrobí z něj soubor z obrázkem? Základem je senzor, který dokáže změřit, kolik světla na něj dopadlo a převést to na elektrický signál. My si hrajeme s expozicí a clonou a tím ovlivňujeme, kolik světla projde objektivem k našemu senzoru. Pokud nedopadne žádné světlo, nepošle senzor žádný signál a bod je černý. Pak také existuje nějaká horní hranice, nad kterou se bod bere jako bílá.
Tím jsme objevili černobílý digitální foťák... kde se ale bere ve snímku barva? Snímače citlivé na konkrétní vlnové délky nemáme, takže barva je zajištěna poměrně primitivním inženýrským trikem - dají se vedle sebe tři takové senzory a každý z nich se překryje barevným filtrem - červeným, zeleným a modrým (ve skutečnosti se pro uspořádání pixelů používá takzvaná Bayerova maska RGBG - s dvojnásobkem zelených bodů).
Po expozici se vyhodnotí signál ze tří sousedících subpixelů a vznikne barevná informace, např. 0-0-255 znamená žádná červená, žádná zelená, maximální modrá... a výsledkem by byl jeden modrý pixel.
Žádné komentáře:
Okomentovat